Poklad u Oflendy,

Pověst.

Jmenujte mi kterýkoli kout naší vysočiny, a já vám tam povím o pokladech. Na zahradě za špitalským kostelíkem pod "hořkým štěpem" ve   Skutči zakopán jest zlatý kalich. Zakopali ho tam před Švédy.

Poklady jsou v starém Hromádkově lese u Leštinky, a kdo by nechtěl věřiti, že jsou v „Meděnečku“ u prasetínského Klínku, tomu by byla řekla nebožka Cejřačka: „ To není špáz, věřte tomu!“ A v Malinném ve statku Malinského poklad dokonce již našli. Byly to 4 kopy českých grošů. Poklady tají se v hlubokých sklepích hradu Rychmburka, a dostane se k nim, kdo najde od nich zlatý klíč, neznámo kde pohozený.

A v lesíku zvaném „Douchnice“ za Račicemi jsou podzemní chodby a vnich poklady, které střeží rytíř s napřeřeným mečem.A chcete-li slyšeti o pokladech u Oflendy, navštivte babičku Benešovu v Mrákotíně, a dovíte se o nich. Je to taková ohnutá, vrásčitá stařenka, trochu již stářím netrpělivá, ale skálopevně přesvědčená o tom, co zvolna o pokladech u Oflendy vypráví.

To byl v Oflendě sedlák Doležal, a pole jeho byla směrem k Holetínu u lesa. A na blízku jsou skály, kde lámali kámen.

Sedlák oral, a jeho děti pásly u těch skal ovce. Sedlák jde se k večeru podívat za dětmi a hle, ty koulejí si lesklými kotoučky. Sedlák jde blíže a hle – děti koulejí jako nově raženými dukáty.

„Kde jste vzali ty kulíče?“ ptá se otec.

A děti odpovídají: „V lomech.“ A vedou otce ke skalám, kde mu ukazují rozsedlinu, v níž přišly na „kulíče“ v hrnci pěkně urovnané.

    „Hrnec sem a kulíče do něho!“ poroučí otec, a děti plní jej lesklými dukáty. Sedlák pak hrnec sebral, schoval pod kabát a hajdy domů. Ale peníze doma nenechal, bál se o ně. A v noci odnesl je znovu do skal, kde pro ně jiný, a jak myslel bezpečný úkryt nalezl, který pečlivě kamením zacpal a hlínou pokryl. „Zde v těch opuštěných skalách peníze nikdo nebude hledati, zde jsou v bezpečí,“ myslil si sedlák, „a bude-li je potřebovati, vezmu si je odtud.“-

Ale časem vznikla v něm přece myšlenka, že by někdo mohl na jeho poklad přijít, a proto občas chodil se dívati, zda-li jest v bezpečí.

Opět jednou zamířil ke skalám, když vracel se v noci z trhu, neboť se mu zdálo, jakoby tam byl spatřil kmitati se světlo. Co následovalo, ani pověst vyprávěti dobře nedovede. Jen se zdá, že se sedlákovi ve skalách špatně vedlo, protože když domů rozrušen se dostal, hned ulehl.

A nevstal víc. Třetího dne otvírali ve statku okna, a po vesnici si vypravovali, že pantáta Doležalů nějak rychle zemřel. A po jeho pohřbu trousily se o něm a o těch skalách divné řeči.

A něco z nich si výměnkářka Benešová pamatovala. Jest podnes pevně přesvědčena, že v těch skalách u lesa se ten hrnec s „kulíči“ skrývá, a že se jednou nalezne.

Nenašli-li ho již tu před léty pracující kameníci…